Polo-noční přechod z Třince do Krásné 11.9.2012
13. 9. 2012
Byl to nádherný den a pravděpodobně také jedna z posledních příležitostí k nějakému výpadu před začátkem školy. Měl jsem na mysli něco většího, co bych si k završení letošních prázdnin pořádně užil a měl při tom hodně času na přemýšlení. Nakonec jsem se nechal inspirovat závodem Beskydská sedmička, který proběhl zrovna v pátek 7. 9. Mým cílem nebylo projít celou trasu, jen zkusit co závod obnáší, jak daleko zvládnu dojít, ale hlavně jsem si chtěl beze spěchu vychutnat noční Beskydy.
Zjistil jsem si trasu na internetu, nakreslil ji do mapy, bleskově sbalil oblečení, a cestou nakoupil jídlo a pití v Těšínském Tescu. Z vlakového nádraží v Třinci jsem vyrazil ve 14:22 a šel jsem několik kilometrů po silnici až k parkovišti u lanovky pod Javorovým (15:25). Dále jsem si to namířil rovnou k chatě přímo po sjezdovce. Tuto trasu jsem v tomto roce absolvoval celkem čtyřikrát v obou směrech, přesto i dnes mi dala zabrat. U chaty na Javorovém jsem byl v 16:10 a na místě jsem doplnil zásoby vody. Cesta přes vrchol dolů do Řeky mi zabrala asi hodinu a půl.
Tady jsem u střediska Juventus s chutí zavzpomínal na dávné časy, kdy jsme zde s kamarády trávili prázdniny na skautském táboře. Chvíli jsem svačil na schodech před nejspíš už dávno nefungující Jednotou a pozoroval hrající si děti, než jsem se vydal dál vzhůru po silnici. Došel jsem až ke vleku červené sjezdovky. Nahoru přímo po sjezdovce jsem se napojil na cestu, která mě velmi mírným stoupáním dovedla k rozcestníku na Šindelné, odkud to nebylo daleko na můj druhý cíl – Ropici (19:30). To už bylo docela značné šero.
Než jsem dorazil na vrchol Ropice mohl jsem již delší dobu pozorovat vlaječky, které mě cestou doprovázely. Byly to takové kusy černé pásky s nápisem „adidas“ přivázané na větvích stromů u cesty a značící trasu B7. Ono já jsem byl za ony pásky v dané situaci poměrně vděčný, neboť mě pravidelně ujišťovaly o tom, že jdu správně, ale když uvážím, že závod tudy prošel v noci z pátku na sobotu (a dneska je úterý večer), tak se trochu divím, co tu pořád dělají. Docela by mě zajímalo, zda už jsou odstraněny nebo zda mají organizátoři vůbec v úmyslu je odstranit. Pevně věřím, že už jsou pásky pryč nebo že se tak stane velmi brzo, protože určitě nechceme, aby tyto nepřirozené doplňky „zdobily“ naše hory.
Z Ropice přes Velký Lipový a dolů do Morávky jsem si již většinou svítil čelovkou. Do Morávky jsem se za tmy dobelhal ve 20:40. Nad hlavou se rozprostíralo nádherné hvězdnaté nebe. Moc jsem nepospíchal a chvíli jsem uvažoval o tom, že už dál nepůjdu. Nakonec jsem opět doplnil zásoby vody v řece Morávce a přeci jen se rozhodl překonat ještě jeden kopec, který bude nejspíš poslední.
Na Travný jsem dle trasy B7 šel jak jinak než po sjezdovce. Kousíček nad horní stanicí vleku našel zelenou turistickou trasu, která mě monotónním, rovným stoupáním zbaveného jakýchkoli výhledů dovede až na vrchol. Vane mocný vítr, stromy se v poryvech nebezpečně kymácí a zlověstně šumí, ale mezi smrkovými větvemi můžu spatřit nebe stále plné hvězd. Někde v dálce se blýská, zde však po bouřce není ani stopy. Jelikož jsem byl na Travném (22:36) poprvé v životě, zapsal jsem se do vrcholové knihy, kterou jsem tam ke svému údivu našel. Místo je to velmi pěkné a dokonce i v noci působí velmi sympaticky.
Finální úsek mé cesty je poměrně strmý sestup po modré a později po žluté do Krásné. Právě nedaleko žluté odbočky jsem se setkal se třemi páry očí, které na mně modro-bíle svítily, jak to známe ze strašidelných pohádek. Strnul jsem na místě, zatímco oči se začaly plynule a nízko nad zemí pohybovat přes cestu do lesního houští na druhé straně. Nevím, co to bylo, jelikož jsem viděl opravdu jen oči, ale upřímně mi to jako srny nepřipadalo. 23:41 je čas, kdy jsem dorazil na autobusovou zastávku v Krásné.
Značně unaven a s pocitem slušného turistického vyžití jsem pociťoval jen slabou chuť jít dál. Samotnému člověku se těžko hledá motivaci a tak převládla chuť si zdřímnout a být tak alespoň zítra jakž takž použitelný k životu. Ustlal jsem si karimatku na betonové podlaze zastávky, kde jsem zůstal proto, aby mě nebylo od cesty vidět. Když jsem si chtěl nastavit budík na některý z ranních autobusů, dle očekávání se mi vybila baterka, takže jsem to musel ponechat náhodě. Neměl jsem spacák, naštěstí noc byla poměrně dost teplá. Přesto jsem téměř nedokázal usnout. Po čtyřhodinovém polobdění jsem zaregistroval větší vozidlo jedoucí okolo – byl to autobus směřující k horám. Bleskově jsem se sebral a za nějaké tři minutky mě tentýž autobus vzal do údolí. Čekaly mě ještě dva přestupy bez čekání, než jsem se octl na vlakovém nádraží ve Frýdku. Přes Ostravu jsem se v 6:00 dostal až domů do Albrechtic.
Takto nějak vypadal polo-noční přechod z Třince do Krásné s výsledkem 42 km (podle programu Turistické trasy) nebo 34 km (podle plánu B7) (?), 2200 vystoupaných metrů, 2000 sestoupených metrů (podle programu Turistické trasy) s časem cca 9,5 hodiny. To by se dalo shrnout tak, že při stále stejném průměrném tempu bych teoreticky mohl dokončit B7 v limitu 30 hodin. Ovšem zda bych dokázal vydržet jít tímto tempem ještě nějakých 55 km je velmi pochybné až nepravděpodobné. Nezbývá než konstatovat, že Beskydská sedmička je skutečně extrémní závod a jeho zvládnutí v jakémkoli čase je dle mého názoru neskutečný výkon. A 13 hodin 5 minut – čas vítěze – pro mě neuvěřitelné!