Tatry 2012 - cesta na východ (16. - 18.7. 2012)
Když se letos začátkem prázdnin opět zrodila myšlenka vyrazit na turu do Vysokých Tater, všichni doufali, že si je tentokráte užijeme v dobrém počasí, na rozdíl od akce před dvěma lety, kdy jsme během velmi dobrodružných dvou dnů neviděli téměř nic kromě mlhy. Také proto jsme se rozhodli část oné trasy zopakovat i v tomto roce, doufali jsme totiž, že se nám cestou naskytnou okázalejší výhledy. Ovšem v neděli před odjezdem bylo celkem jasno (tudíž zataženo) – předpověď na následující tři dny neslibovala nic dobrého. Náš termín byl ale neúprosný, a tak nežli to letos vzdát, po menším váhání bylo rozhodnuto – jedem.
Tři z nás vyjeli z Albrechtic vlakem 4:55, abychom se pak všichni sešli v Třinci v kupé rychlíku Excelsior Cheb – Košice. Toto jsou účastníci akce: Žába, Bea s Adamem a Basia s Adamem (Frodem). Cesta rychle ubíhala při společenských hrách Uno a Bang a nebe za oknem stále nenaznačovalo žádnou katastrofu. Teprve když jsme v Popradu nastoupili do minibusu polské společnosti ve směru Zakopane, mohli jsme snadno zpozorovat, jak se těžká mračna shromažďují kolem tatranských vrcholů, které je přitahují jako magnet. Krátce po deváté jsme byli ve Starém Smokovci (990 m.n.m.) a naše dobrodružství mohlo začít.
Na začátku jsme absolvovali dlouhé, ale mírné stoupání lesem ke Sliezskému Domu (1670 m.n.m.) a už v této první části nás bohužel zastihl déšť. U cíle se ale nebe projasnilo a Gerlachovský štít se nám na chvíli ukázal zalitý sluncem. Během odpočinku v bufetu ale opět přitáhly šedé mraky a spustil se déšť. Chvíli jsme počkali až trochu poleví a za vytrvalého mrholení jsme vyrazili kolem Velického Plesa směr Polský Hrebeň (2200 m.n.m.). I když se mlha někdy trochu rozestoupila a nesvírala nás tak těsně, takže jsme někdy dohlédli vysoko na stěny Gerlachu i okolní skály, nálada nebyla dobrá. Věci začínaly být promočené, prsty studené a čvachtání v botách podtrhovalo všeobecnou nepohodu. Nicméně zdárně jsme dosáhli hřebene, který ovšem bohužel nabídl ještě skromnější výhledy než předloni. A plánovaný výstup na Východní Vysokou se pro nepřízeň počasí opět nekoná. Za to během krátkého a strmého sestupu do Zamrznutého Kotle se daleko před námi vynořily zelené svahy a bílé skály klesající do údolí, což nám trochu přidalo na síle i chuti do další cesty. Před námi byl pro dnešek poslední cíl – sedlo Prielom (2290 m.n.m.), které jsme už od minula dobře znali. Od rozcestí v Zamrznutém kotli začala cesta opět stoupat k temným a mokrým skalám, mezi nimiž se v úzké štěrbině kymácí řetěz, který nás, při vynaložení značného úsilí, vyvedl nahoru. Na druhé straně se nám nabídl nádherný pohled dolů mimo jiné na místo našeho noclehu – v tuto chvíli zářící sluncem Zbojnickou chatu (1960 m.n.m.), která leží v horní části Velké Studené Doliny. I když se seshora zdála být na dosah ruky, cesta k ní nebyla nikterak snadná, takže do útulné jídelny jsme dorazili po částech a značně zničeni, ale samozřejmě především šťastní. Dnes nás již nečekal žádný další výkon, než se převléct do suchého, rozvěsit kolem krbu mokré oblečení a pochutnat si na večeři. Můžete si koupit večeři k noclehu (stejně jako snídani), nebo si dát něco jiného ze zdejšího jídelníčku, nebo si něco vlastnoručně připravit ze svých zásob v malé kuchyňce se dvěma hořáky, dřezem a pár ešusy. Takové vaření se může stát dobrou příležitostí k seznámení s jinými turisty – kuchtíky. Na chatě, jako to už na horách všeobecně bývá, panuje dobrá a přátelská atmosféra. Ke spaní jsme si ustlali na matracích ve velké noclehárně v podkroví a před usnutím s nadějí vyhlíželi zítřek.
Ráno se jako první nechtěně probudil Frodo, a jakmile uviděl za oknem modré nebe s jen pár obláčky, samou nedočkavostí už nedokázal usnout. Po krátkém převalování sešel do jídelny, kde ke svému překvapení zjistil, že je teprve 5. A tak se ještě vrátil nahoru pro krosnu a stačil s velkým předstihem připravit snídani, číst nějaké časopisy o horách a tupě zírat do mapy, při čemž každou chvíli pochodoval od jednoho okna k druhému a sledoval oblohu i hory. Jídelna se pomalu naplňovala novými a novými probudivšími, až se konečně objevily čtyři známé rozespalé tváře. Po trochu protáhlé snídani a balení jsme si udělali pár hezkých fotek před chatou a na pozadí horských scenérií Velké Studené Doliny a poté jsme se jí vrhli po modré dolů. Cesta dolinou nabízela krásné výhledy na obě strany, ovšem ranní optimismus se pomalu začal měnit v obavy, neboť stinných mraků celou dobu přibývalo. Opět po částech jsme dorazili ke styku s červenou značkou a bez dlouhého otálení po ní odbočili doleva. Dvěma dlouhými serpentinami a posléze zdlouhavým, ale již mírnějším stoupáním nás tatranská magistrála vedla po úbočí mezi kosodřevinou na Skalnaté Pleso (1750 m.n.m.). Lidí i mlhy přibývalo. Ve Skalnaté Chatě nebylo nic k snědku a tak jsme zakotvili v přeplněné restauraci hned vedle lanovky, kde jsme si ovšem velmi rychle a dobře pochutnali na česnekačce a brynzových haluškách se slaninou, takže tuto restauraci můžeme vřele doporučit. Interiér i částečná samoobsluha sice spíš než horskou restauraci připomíná Mc Donald, ale příjemné teplo a výborné jídlo opravdu člověk ocení, zvlášť v takto sychravém počasí. Chtíc nechtíc jsme se však po čase opět vybelhali ven na studený, vlhký vzduch. Lanovka na Lomnický štít jezdila jen do mlhy a výhledu na vrchol jsme se nedočkali. Ostatně o její hustotě vypovídá i to, že jsme s těží viděli samotné Skalnaté Pleso procházejíc jen pár metrů od něj! K našemu dnešnímu cíli, Velké Svišťovce (2037 m.n.m.), jdeme opět po červené. Z počátku nás cesta vedla zprudka do kopce vysoko nad Skalnaté Pleso a potom mírněji dál na východ. Kvůli mlze jsme vůbec nedohlédli cíle naší cesty, ba ani chodník pár metrů před námi. Přestože jsme nyní šli téměř po vrstevnici, nebyl to úsek nikterak snadný, protože byl tvořen velkými balvany, které kdysi zasypaly rozsáhlou část svahu. Zdálo se to jako nekonečné kráčení do nikam. Najednou vítr rozvál šedé záclony a před námi se vršila Velká Svišťovka – zcela nevinný vrchol Vysokých Tater měřící 2037 m.n.m. Několik serpentin nás dovedlo do sedla, které nás zastihlo ve velmi nevlídném počasí. Studený vítr i kapky deště nás hnaly vpřed na vrchol, který byl co by kamenem dohodil. Následovalo nezbytné foto, pár pohledů do údolí kolem Zelného Plesa, které občas bylo možno zahlédnout skrze řidší mlhu a urychlený návrat do sedla, kde jsme se také nezdrželi, nýbrž dali jsme se na sestup. Tuto část cesty by se dalo určit jako nejtěžší za celé tři dny. Za prvé kvůli nepříjemnému počasí, za druhé pro značnou únavu po celém dni dnešním i včerejším, a za ta třetí proto, že cesta ze Svišťovky na Zelené Pleso 1545 m.n.m.) představuje nekonečně dlouhému klesání v serpentinách, vyžadující spousta namáhavých kroků po vysokých kamenných stupních, jež značně zatěžují kolena, paty nebo páteř, navíc okořeněné úsekem opatřeným řetězem, který může někomu dělat mírný problém. Později se cesta zklidní a víceméně po rovině nás dovede do malebného údolí Zeleného Plesa, na jehož břehu stojí úhledná turistická chata. Když poslední z nás přicházeli k chatě, ostatní už na ně mávali z okénka hezkého pokojíčku se třemi patrovými postelemi, kobercem, peřinami a povlečením. Laskaví domácí nás nechali usušit si boty v kuchyni nad pecí a zbytek věcí jsme rozvěsili po pokoji. Pojedli jsme v podobném stylu jako včera (s tím, že za uvaření 1,5 l vody jsme zaplatili 2 eura) při čemž jsme se mohli kochat výhledem, jaký nabízí široké okno jídelny na Zelené Pleso. Celá budova a její okolí působí až pohádkovým dojmem. Pleso, vskutku podivně zelené barvy (seshora vypadá místy fialové) je doslova sevřené mezi okolními štíty, po jejichž strmých stěnách padá hned několik vodopádů. Hory obkličují toto místo tak těsně, že při pohledu z okna jídelny chaty lze jen stěží spatřit nebe. Zvláště Kežmarský štít působí ohromně majestátně. I zde potkáte příjemné a ochotné lidi, nicméně jako největší pozitivum jsme shledali sprchy s teplou vodou (v ceně noclehu). Sprchy jsou tři a nesetkáte se zde s žádným časovým omezením, ovšem je dobré myslet i na ostatní turisty, kteří by určitě také rádi využili teplé vody. V dobré náladě jsme ulehli do měkkých postelí.
Ráno třetího dne bylo poněkud mrzuté. Ze sladkého spánku nás probudil budík v 6:45 a první pohled přes okno nenaznačoval nic dobrého. Jinými slovy počasí vypadalo v tu chvíli stejně jako včera večer, což bylo poměrně jasné znamení pro sestup a předčasný návrat domů. Na tomto postupu jsme se víceméně shodli již včera, kdy někteří z nás pro všeobecnou únavu či bolesti signalizovali, že by se předpokládaného výšlapu raději vzdali, zvlášť za nepřízně počasí. Dokonce nově vyvěšená předpověď z internetu na nástěnce na chodbě zcela jednoznačně odsuzovala dnešní den k ústupu. A tak to dobrou hodinku vypadalo, že se vrátíme bez snad nejlákavějšího bodu naší výpravy, kterým měl být Jahňačí Štít (2229,6 m.n.m.). Po celou tuto dobu se však obloha očividně protrhávala, mezi oblaky se objevovaly stále větší skvrny modrého nebe a okolní skály, stále více zářící ve slunečních paprscích, lákaly vzhůru. Teprve až už byli všichni v plné polní připraveni vyrazit směrem do civilizace byla ještě jednou vyřčena otázka výstupu či návratu. Po domluvě padlo nové rozhodnutí. Frodo a Žába půjdou nahoru a ostatní dolů, kde se snad nakonec všichni sejdeme. Po krátkém focení v úchvatné scenérii jsme rychle přebalili, věci nepotřebné pro výstup nechali na chatě a rozdělili se.
Žába se hbitě pustila do kopce následovaná Frodem. Měl to být rychlovýstup a tak se oba zpočátku hnali vzhůru závodním tempem. To jim však, jak lze předpokládat, dlouho nevydrželo a pár desítek výškových metrů nad Zeleným Plesem přeřadili na nižší rychlost. Zatím co se při pohledu zpět za zatáčkou ztrácely hřbety Belianských Tater, taktéž jako naši přátelé dole na široké stezce vedoucí do Tatranských Matliarov, my jsme se dostali k malému plesu, odkud se nám naskytly hned dva poutavé výhledy – přímo před námi na konci dlouhého chodníku tyčící se Jahňačí štít, a za zády jako na dlani pocukrovaný sněhem majestátní vrchol Lomnického Štítu a samozřejmě chata. Cestou dál levou stanou nás turista vracející se z vrcholu upozornil na kamzíky odpočívající opodál. Zanedlouho jsme na ně narazili a s nehlasným nadšením je fotografovali z asi 10 – 15 metrů. K našemu úžasu se mezi třemi dospělými kusy znenadání vynořilo i malé kůzle spěchající k matce na mléko. Po této přírodovědné vložce jsme zase rychle nastartovali vzhůru a začali opět hlouběji dýchat, místy i funět, abychom dohnali ztracený čas. Snadný úsek opatřený řetězy nám příjemně zpestřil cestu na druhou stranu hřebene. Zde nás uchvátil zcela nový výhled na pro nás dosti neznámé části Tater, ty ležící blízko, stejně jako šedě-bílé hřebeny zvlňující horizont. Přímo po levé ruce jsme měli na dosah Kolový štít, naše kroky však směřovaly na opačnou stranu. Po nikterak nudné chvilce strávené na rozmanité stezce z této strany hřebene, která, nutno říci, trvala malinko déle, než jsme předpokládali, jsme se konečně ocitli na vytouženém vrcholu Jahňačího štítu – mírně unavení, srdečně šťastní a spokojení, navíc ve výborném čase 1,30 h, namísto 2,30 h, které slibovala mapa i údaj na rozcestníku. Seshora se kromě výhledů na skalnaté hrady na jihu, jako jsou Kolový a Kežmarský štít, dále snad Lomnický a Černý štít (nevíme jistě, špičky většiny vrcholů byly v mracích, mapu jsme na hoře nestudovali) nabízel zvlášť úchvatné pohled na pohádkové Belianské Tatry. Náležitě jsme si vychutnali pobyt na vrcholu i malé posilnění a pustili se do focení. Tyto procedury se nám mírně protáhly, neboť trvaly nakonec až 25 minut, a tak jsme neváhali pro zpáteční cestu zvolit opět rychlé tempo a pokusit se ztráty dohnat. To by se mohlo podařit, kdybychom ovšem neminuli žlutou odbočku směřující přes hranu hřebene. Jak jsme pokračovali dál po hřebenu a stále užší chodníček se jaksi začal podivně klikatit a ztrácet, začali jsme tušit naši chybu. Když se cestička začala pomalu zvedat ke věžím pod Kolovým štítem a my se ocitli někde v místech Kolového sedla, bylo jasné, že je nejvyšší čas to otočit a začít pátrat po ztracené značce. Během tohoto pátrání jsme opět nechtěně sešli z optimální trasy, a proto jsme pak museli opatrně překonat pár ne zcela bezpečných míst. Když bylo hledání u konce, bylo jasné, že náš náskok je víceméně pryč. I když je toto místo značené a popsané komplikace jsme si zavinili sami, raději přesto upozorňujeme ty, kdo se vydají na Jahňačí štít, aby si v této pasáži sestupu dali pozor a neopakovali naši chybu. Celý návrat k chatě po stejné trase již proběhl bezproblémově, ovšem ještě v horní části jsme opět narazili na skupinu kamzíků. Mohli jsme je zde pozorovat z ještě větší blízkosti, v klidu fotit a natáčet. Po chvilce byly na místě asi tři dvojice turistů, kteří němě pozorovali toto dech beroucí divadlo. Člověk si připadal trochu jako v dokumentu National Geografic, ale toto bylo o tolik lepší, že to bylo skutečné, živé. Takové čtyři hnědé „kozy“ na živo v přírodě jsou lepší než kdejaká Elza nebo Willy v televizi. Nabaženi do sytosti krásnou krajinou, dobrodružným blouděním a setkáním s přežvýkavými sudokopytníky se Žába a Frodo opět objevili ve dveřích Chaty pri Zelenom plese. Po krátkém zápasení se starým zámkem nám jeden z vlídných hospodářů vytáhl z kumbálu odloženou krosnu a my se dali do rychlého přebalování k cestě do údolí. Basia nám zatím poslala smsku, že zbývající trojice odjíždí autobusem do Popradu a sejdeme se až tam, neboť v Tatranských Matliarech prý není co dělat. Jak jsme se později přesvědčili na vlastní oči – asi tam není moc co dělat. Opět v bleskovém tempu již bez zajímavějších vložek Frodo a Žába dorazili po velmi mírném, ale dlouhém klesání do Tatranských Matliarov a během deseti minut čekání na autobus pozorovali cestáře, kteří stříkali na vozovce nový přechod. Okolo čtvrté odpoledne se celá skupina radostně shledala na autobusovém nádraží v Popradu, kde jsme si v rychlosti sdělili dojmy a vydali se na naprosto marné hledání nějaké příjemné restaurace s příznivými cenami, nakonec úspěšně ukončené v Bille u regálu s pečivem. Takto nám vesele utekly téměř dvě hodinky a nemuseli jsme se dlouho nudit čekáním na vlak. 17:25 jsme vyrazil náš vlak ve směru Bratislava a odvezl nás do Žiliny, kde jsme měli počkat na další rychlík v 21:30. Rozhodli jsme se takto si rozdělit cestu, protože přímý vlak z Popradu, kde bylo nepříjemné se déle zdržovat, jel až 19:25. Zastávka v Žilině přišla docela vhod a umožnila nám prohlédnout si blíže náměstí a jeho okolí. Tedy kromě Froda, který se necítil dobře (zřejmě o sobě dávala znát horská strava a voda), takže ochotně hlídal batohy a z lavičky koukal na neobyčejně sprostý americký film v českém znění, který byl promítán zdarma na náměstí (ve 20:00!). Zbytek se po chvilce vrátil z krátké obchůzky a zanedlouho jsme se vydali zpět na nádraží. Náš rychlík měl sice zpoždění, což naštěstí nijak nevadilo, protože Basia ochotně zajistila rodičovský odvoz z Třince i nocleh v Bocanovicích Žábě i Frodovi, kteří by nestihli přestup v Českém Těšíně.
A tak v Třinci skončilo letošní společné putování našich dobrodruhů, kteří se rozjeli auty do útulných postelí. Co na tom, že bylo trochu zima, trochu pršelo a trochu nás bolí nohy. Co na tom, že následující den nebo dva proleží někteří z nás s nevolností a horečkou. Beztak za rok nebo dva pojedeme zas a prolezeme pár nových míst. Tatry jsou Tatry a počasí nás už nezaskočí, leda že by snad svítilo slunce... :)
Údaje o trase a užitečné informace
Délka trasy: 37 km
Stoupání v úsecích: 17,66 km (48%)
Klesání v úsecích: 19,24 km (52%)
Max. výška: 2290 m.n.m. (Prielom sedlo)
Min. výška: 885 m.n.m. (Tatranské Matliare)
Převýšení: 1405 m
Celkem vystoupáno výškových metrů: 2813 m (sklon 15,9%)
Celkem sestoupáno výškových metrů: 2935 m (sklon 15,3%)
Cena zpáteční jízdenky Albrechtice u Českého Těšína - Poprad: cca 510 Kč / osobu
Cena noclehu na Zbojnické chatě (podkroví): 13 euro
Cena noclehu na Chatě pri Zelenom plese (6-lůžkový pokoj): 17 euro
Náhledy fotografií ze složky Tatry 2012