Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dolomity, srpen 2010 (Dolomitenmen)

30. 8. 2010

 

Toto je příběh o lásce, hrdinství, přátelství a dobrodružství. Píšou se srpnové dny roku 2010. V hodinách tak časných, že celá tato polokoule ještě sladce chrněla přehlubokým spánkem se v jednom lidském obydlí v obci albrechtické začal probouzeti život. Jeho obyvatelé se s námahou zvedali z postelí, neohrabaně se potáceli po domě, tupě po sobě čučeli, to vše proto, že zafučel fajný vítr a nastal čas vyrazit. Jak těžké bylo přežvýkat snídani, kolik úsilí to vyžadovalo, aby při tom člověk neusnul. Nu, ale stalo se, že to všichni zvládli, a toto brzké ráno dovršili úspěšným zavřením kufru u auta, což se zapsalo do dějin, jako nejtěžší a nejpřecpanější kufr v historii. Stříbrná fabia combi, měla sice čumák výš než střechu, přesto zdárně zdolávala všechny nástrahy dlouhé cesty. Nebe bylo zatáhlé a sluníčko vykouklo jen občas, takže cesta ubíhala zpočátku vcelku příjemně. To se mělo změnit, až všechny začaly nehorázně bolet zadní partie. Ale o partiích snad někdy jindy. Toho památného dne se do Itálie vezlo pět příslušníků lidského plemene: Basia, Žába (taky člověk), Frodo (rovněž) v doprovodu dvou specialistů v následujících oborech: kuchař-řidič a čtenář-umývač (nádobí). Takto dobře vybavená se mladší trojice velmi těšila na nadcházejících pár dnů. Jak slibovala mapa, fotografie na internetu a veškeré jiné informační zdroje, očekávané hory skutečně byly na svém místě. Bylo úžasné sledovat, jak se okolní kopce přeměňují v ostré, skalnaté štíty, které jsou směrem k jihu stále vyšší a vyšší. Za hranicí se zemí taliánskou nastal konec pouhým náznakům a zraku všech se postupně začaly ukazovat majestátní štíty Dolomitů. Po krátkém přešlapávání v zamrznuté Misurině (městečko s krásným jezerem a nádherným horským panorama tvořeným skupinou Sorapiss) se naše sebranka rozhodla přemístit do níže položené Cortiny d´ Ampezzo, jež je zajímavá hlavně tím, že se jmenuje jako zmrzlina. K potěšení všech, v Cortině panovaly ve srovnání s Misurinou vskutku příjemnější teploty, jak se to nakonec od slunné Itálie očekává. V campu Rochette naší hrdinové zkušeně zakempili na super fleku s výhledem na Tofanu di Mezzo a poté co se jim s námahou podařilo postavit stan, povečeřeli a konečně zalehli.
I nastalo chladné ráno, den druhý. První otužilý čumák patřil kuchaři, který spěchal připravit snídani pro smečku. Smečka sladce spala. Ovšem nový den je natolik lákal dobrodružstvím, že neodolali a opustili stan. Slunce už pomalu ohřívalo studený ranní vzduch, když stoupali svým vehiklem vzhůru k chatě Auronzo. Co se ale rovněž ohřívalo, a nemělo, bylo právě auto. Nakonec se značnými obtížemi se podařilo fabii dotlačit až nahoru, voda v chladiči už ovšem velmi vroucně dávala na jevo, že je ji pořádně horko. Před následující pěší túrou bylo tudíž třeba autíčko mírně uchlácholit. Když naši hrdinové vyndali hlavy spod kapoty, naskytly se jim nesmírně úchvatné výhledy na okolní štíty. Chvíli se kochali a fotili, po čemž se rozdělili na dvě sukpinky podle věkových kritérií. Příslušníci starší generace strávili zbytek dne střídavě pochůzkami pod jižními stěnami Tre Cime a péčí o auto, zatímco mladší skupina vyrazila doleva na okružní trasu směrem k chatě Lorenzi. Jelikož jaksi nemohli najít žádnou turistickou značku (ta, jak později zjístili, se nacházela níže, odkud vedl luxusní široký chodník) rozhodli se zeptat na cestu nějakých dvou cizojazyčných mimoňů, respektive mimoně a mimoňky, kteří sebou tahali ještě nějaké potomstvo. A to se jim nakonec stalo osudným, páč tito amatéři je navedli úplně špatně. Proto taky naše trojice stoupala asi půl hodiny po nestabilním kamení, netušíc, že je cesta vede zbytečně někam do výšin, kde se jaksi ztrácí. Když Frodo vytušil, že se stala chyba vyhopsal po balvanech o kousek napřed. Když se rozhlédl, zjístil že lezou přímo k jedné z Cim. Zkroušeně si musel přiznat, že tentokrát velmi zklamal a zavedl své druhy do těchto končin. Následovala krátká debata, z níž vyůstilo konečné rozhodnutí: nevracíme se, sjíždíme po zadnicích dolů na turistický chodník. Toto sáňkolezení se ukázalo jako nejtěžší pasáž dne a značně znepříjemnilo normálně velmi snadnou turo-procházku. Lidičky na chodníku vypadali malí jako mravenečkové a zvětšovali se jen velmi zvolna. Klesání bylo poměrně nebezpečné a neůstále hrozilo uklouznutí na suti či drobných kamínkách. Proto se také Basia, Žába a Frodo snažili vybírat tu nejschůdnější cestu, což samozřejmě zabíralo dost času. Bylo ovšem zřejmé, že nejsou první, kteří tudy takto „slaňují“. Dole by jistě ženy Froda ukamenovali, což by mu zajisté způsobilo značné újmy na kráse, jelikož kamení zde bylo mnoho, ale naštěstí je trochu uchlácholila nová scenérie. Trojice již totiž obešla komplex Tre Cime a tak se jim tyto krásky nyní ukázaly z mnohem atraktivnější severní strany. Basia sice nebyla tímto pohledem až tak uchvácena, protože ji Tre Cime připadaly jako tři veliká škaredá vejce, naštěstí ona má Froda ráda, a to jej zachránilo. A tak špatné pocity z neplánované odbočky pomalu ustupovaly nahrazované úžasem a obdivem okolí, jak se členové výpravy vkrádali stále hlouběji do jakési náhorní plošiny mezi Tre Cime a chatou, jež již byla na dohled. Po chvíli dosáhli samotného dna údolíčka, jež bylo vystlané rozkošnou travnatou loučkou poseté různými nápisy z kamení, a začali stoupat k chatě. Jak postupovali, nabízely se jim stále úchvatnější výhledy na Tre Cime a Monte Paterno, jež byl asi nejskvostnější právě od chaty Lorenzi. Té sice dosáhli s nemalým zpožděním, ale to pro tentokrát vůbec nevadilo. Během svačiny probíhala opět debata o další cestě. Frodo samozřejmě oxidoval se svými návrhy na zdolávání okolních vrcholků: Monte Paterna či Torre di Toblin. Rozvážné ženy však nechtěly o ničem podobném slyšet a atmosféra začala mírně houstnout, a to obrazně i doopravdy. Jistě by se dohadovali mnohem déle, kdyby jim nezačaly mrznout prsty a po chvíli pocítili i dešťové kapky. Temná obloha skutečně neslibovala nic dobrého, a rozhodně to nebyl čas na první zkušenosti s ferratami a úvazky. A tak i pravděpodobně méně náročný Torre di Toblin byl nakonec zavržen, a jelikož se nedočkali příchodu rodičů, rozhodli se vydat  na druhou polovinu okruhu. Nemohli však pokračovat anižby si nenechali udělat společné foto s neopakovatelným panorama v pozadí. Většinu zpáteční cesty, jež vedla po celou dobu po luxusně rovném a širokém chodníku, se opět kochali výhledy na Tre Cime, zvláště Frodo měl podivné nutkání stále tento skalní komplex fotografovat ze všech možných úhlů, čili asi každých 10 kroků. Zaskočil je také pohled na vertikální stěnu Paterna, jež vypadala jako obrovská hradba či hráz. Ocitli se v jakémsi sedélku těsně u nejmenší z Cim. na druhé straně sedla narazili na chatu Lavaredo, kde si trochu nepoctivě zašli na záchod. Z jižní strany již Tre Cime zdaleka nepůsobily tak majestátně, alespoň ne z cestičky, jež vedla po svazích po vrstevnici zpět k chatě Auronzo, odkud trojici vyšli naproti řidič s umývačem. Krásné výhledy ale byly na skupinu Cadini. Zpáteční cesta již proběhla bez problémů a auto se zdálo být v pořádku. Teplá večeře velmi potěšila vyhládlá bříška a výborně ukolébala ke sladkému spánku. Před usnutím se naši kempeři věnovali skvělé karetní hře zvané Bang, kterou dohrávali ještě při světle baterky. Takto končil veselý druhý večer.
I druhá noc byla chladná, ovšem ráno stálo za to. Nad Tofanami se sice proháněly mráčky, ale celkově počasí vypadalo poměrně slibně. A to se dnes velice hodilo, poněvadž toto byl den dlouho očekávaného výšlapu na třitisícovku. Z okolních hor konkurz vyhrála Tofana di Rozes s výškou 3225m. Místo značně obtížné ferraty byla zvolena normální cesta aby se výpravy mohli zůčastnit všichni příslušníci mladší generace. Po snídani se opět cestovalo autem, tentokrát k chatě Dibona, kam skupina dorazila po menších cestovních peripetiích. Naštěstí asfaltové sepentiny nebyly tak strmé jako včera, a tak se po krátké přestávce dalo dojet autem až k chatě. Na místě bohužel krom výhledu na samotnou obrovitánskou kolmou stěnu růžové Tofany nebyl tak spanilý výhled jak tomu bylo minulý den, nicméně zde musely zůstat tři osoby včetně Basi, které po závratné jízdě zatáčkami nebylo zrovna nejlíp. A tak dál pokračovali jen Źába a Frodo. Bylo proto třeba trochu přebalit batohy, ale už po chvilce se mohlo vyrazit. Vroucně se rozloučili a začali stoupat do sedla nezajímavou širooku cestou, jež se vinula sem a tam a stoupala poměrně mírně, tudíž byla dost dlouhá. K chatě Giussani to byla zhruba necelá polovina celkového převýšení, které k vrcholu činilo přibližně 1200m. Jak se cesta zvedala výš, na obzoru při pohledu zpět směrem k ůdolí, se ukazovaly zatím neznámé hory a taky zasněžená Mamoláda, nejvyšší masiv v Dolomitech. Jak se blížili do sedla, stěny Tofany di Rozes a sousední Tofany di Mezzo je svíraly stále těsněji, při čemž pohled na první jmenovanou působil fantasticky a zároveň příšerně při pomyšlení, kam až že je třeba se vyškrábat. Vrcholek omývaný oblaky čnil na špičce monumentální hradby známé jako jedna z nejatraktivnějších stěn v Dolomitech. Závěrečná klikatá cestička je dovedla kolem nějaké opuštěné budovy a pozůstatků bunkrů z první světové války k chatě Giussani. Občerstvili se venku na lavičkách, kde mimojiné odpočívali i Češi, a s úžasem smíchaným s hrůzou sledovali malinkaté lidi-puntíky, co šlapali na Tofanu, nebo šli dolů, jako kolona mravenců, co lezou po mraveništi. Cesta se zdála opravdu dlouhá a ani jeden si v tu chvíli nebyl jist, zda se jim skutečně podaří dosáhnout vrcholu. Sledujíc modré puntíky, jež značí stezku, se vydali nahoru. Zpočátku cesta vedla přes sutoviště pod velmi malým úhlem k vrstevnici a zraku našich dobrodruhů se při pohledu směrem k chatě nabízel překrásný výhled na zbylé dvě Tofany: nejvyšší di Mezzo, a její sestru di Dentro, jež také převyšuje di Rozes. Tato scenérie byla k mání po celou cestu a jak dvojice stoupala vzhůru, byla stále úchvatnější. Větrem zvrásněné stěny zmíněných Tofan působily skrátka dolomitsky. Před nimi dole se otvíralo také neznámé hluboké údolí, které také nabízelo krásnou podívanou. Celé úbočí Tofany di Rozes se ukázalo jako jedny obrovité schody posypané kamením, a tak stoupání bylo vcelku nezaživné, jen málokdy s pomocí rukou. Cestu také bylo třeba neustále hledat podle modrých puntíků, anebo podle vyšlapaných pěšin, popřípadě podle vlastního zvážení. Jelikož je směr cesty více než zřejmý, nikdo si tu se značkami příliš hlavu neláme a jde se zkrátka kudykoli. Po levé ruce ze svahu v mnoha místech stékají potůčky vody, takže vzniká jakási veliká kaskáda přes celou šířku hory a celé úbočí se díky tomu ve slunečních paprscích vábivě leskne. Je pravda, že síly ubývaly. Přestože výstup nebyl technicky náročný, fyzicky dal zabrat celkem slušně. Nejvíce zdrcující však byl po psychické stránce, neboť větší část cesty se vrchol zdál být stále stejně daleko a vysoko. Zlomový bod nastal po dosažení místa, jež by se dalo označit jako hřeben. Odsud se směr cesty měnil radikálně doleva a teprve zde sklíčující pocity ustoupily, protože vrchol byl již na dosah, přestože před několika málo metry se zdál být někde v nebesích. Tady již Frodo a Žába věděli, že dnes stanou na třitisícovce. Touha po ní překonala únavu a po nanejvýš půlhodině vrchol podlehl svým dobyvatelům. Samozřejmě zavládla veliká radost a tento pocit bylo na místě si řádně vychutnat. U kříže Źába a Frodo pořídili pár fotek a vrcholové video a společně je vyfotila neznámá turistka. Během krátkého posezení a svačiny oba čekali, až se počasí umoudří a umožní jim alepoň na chvíli pohlédnout na okolní hory a do údolí, neboť vrchol se už před jejich příhcodem zahalil do hustých mraků. Ať vítr foukal jak foukal, přicházely stále nové a nové mraky takže kolem dokola byla stále jenom neproniknutelná šeď. Jenom Tofany mírně prosvitaly. Cestou zpátky již bylo počasí lepší, přesto vrchol stále trčel v tmavých oblacích. Během klesání po hřebenu se nabízely krásné výhledy na protilehlou stranu, kde byly hory a údolí, které Frodo neznal. Natočil ovšem ještě jedno video než se vrhli z hřebene vpravo a dolů k chatě. Cesta dolů ubíhala trochu nečekaně velmi rychle a tak po asi hodince byli na chatě Giussani. Interiér stavby působil luxusně hlavně díky ohništi a neuvěřitelně lesklé dřevěné podlaze. Frodo koupil dvě pohlednice a následoval ještě zápis do knihy návštěv. K parkovišti se dvojice snesla jako na křídlech, což trvalo snad něco přes půl hodiny. Tam dole již čekal uvítací výbor veden Baśkou, jež neváhala vydat se neohroženým dobyvatelům naproti. Sezdola byl celý vrchol zahalený v mračnech a ani zbytek oblohy nesliboval nic dobrého. Chudák rodinka, která celý den strávila tady téměř na jednom místě, byla velmi ráda, když se všichni naskládali do auta a mohlo se jet do kempu. Toto byl bohužel poslední večer v Cortině d´ Ampezzo a byl to večer deštivý, takže strávený z části v útrobách stanu. Jak řikají ti, kdo byli ten den na Tofaně: usínalo se sladce.
Ráno přineslo nečekaně azurově modrou oblohu, což bylo v rozporu s veškerými internetovými předpověďmi zjišťovanými doma před odjezdem. Později se ukázalo, že celá letošní dovolená se nesla ve znamení výtečného počasí, což bylo chápáno jako jakási rekompensace za minulý rok, kdy jsme strávili noc s mrholením na jezeru Bohinj pod slovinským Triglavem a následně mizerné dva či tři dny u slovinského moře. Vděční za tuto přízeň počasí se čtveřice bez čtenáře rozhodla využít slunečné dopoledne k prohlídce Cortiny. Ta se podle očekávání projevila jako skvostné městečko se spoustou různých obchodů, malebných uliček, lidí a domů posetých květinami, však snad pouze js ednou pizzerií. Trochu obtížné je také najít obchod se suvenýry. Ovšem pozor: zmrzlina je zde výtečná! S nákupem housek a drobných památkových předmětů se skupina vrátila do kempu. Nastal čas obědvat, složit stan, sbalit věci a opět vše šikovně nastrkat do kufru. To se naštěstí povedlo a následoval přesun. Při výjezdu z kempu Rochette se naposledy naskytl pohled na téměř až kýčovité Antelao a také jiné kopečky. Západně od Cristalla je cesta vedla na sever směrem na Dobiaccio a Lienz. Odbočkou k jihu opustili hlavní dopravní tepnu a vydali se po silnici opět někam vzhůru, pak zase dolů a tu se najednou za čelním sklem objevila vodní hladina. Jezero Weissensee se táhlo mezi kopci jako dlouhá nudle. Naši cestovatelé se rozhodli zakotvit v kempu na samotném začátku této ojedinělé těstoviny. Opět zkušeně zaujali super flek na pahorku ve stínu malého lesíka, jež poskytoval jedinou ochranu před sluncem široko daleko. Koupelny i jezero byly velice blízko, ovšem koupelny by se pro svůj neutěšený stav těšily mnohem menší návštěvnosti, kdyby ne občasná nutnost. Nad kempem se rozprostíraly půvabné zelené pahorky, které vypadaly jako Hobitín či jako golfové pole a lákaly k procházce. Zbytek dne jednotliví členové trávili různě, ale všeobecně nejpopulárnější aktivitou byl odpočinek. V podobném duchu uběhl i následující den a protože všichni se zdáli být velice spokojeni, padlo rozhodnutí zůstat ještě jednu noc. Druhého dne pobytu u jezera se již všichni odhodlali okusit jeho studené vody. Po překonání počátečního odporu se koupel ukázala jako úžasně osvěžující zážitek. Okolí skutečně lákalo svými půvaby k procházkám a tak někeří neodolali a vydali se pěší cestou podél břehu do nedalekého městečka, kde byl jediný most, který spojoval oba břehy. Tento výpad byl vcelku skvostným spestřením a zároveň příležitostí ke koupi dárečků v některém z místních obchodů. Mírně utahaní a unavení horkem se Basia s Frodem vraceli zpět a cestou zamířili na romantické místečko na hoře golfového kopce nad kempem. Pod kaštanem tam bylo líbezné poleženíčko na dřevěných lehátkách, jež stály v kruhu okolo něj. Kolem dokola výhled na louku a lesy, městečko a jezero – prostě nádhera. Ukolébaní klidem tohoto místa a šumem větví se vrátili ke stanu, kde čekali ostatní s večeří. Netrvalo dlouho a setmělo se, a když znovu otevřeli oči, bylo už ráno. Poslední den na jezeře Weissensee naši cestovatelé strávili podobně, jako den předchozí. Když se odpoledne slunce schovalo za mráčky, rozhodli se pro trochu dřívejší odjezd, což v konečném výsledku činilo asi hodinu. Okolo páté se ozvalo poslední cvaknutí fotoaparátu u nabaleného auta a mohlo se vyjet. Zpáteční cesta probíhala mimo nějaký ten nepříjemný noční déšť bezproblémově. Asi okolo třetí ráno zastavili před vjezdem domu v Bocanovicích, a tak si Basia mohla jít lehnout asi o hodinu dřív než ostatní, kteří se uvelebili ve svých postelích v Albrechticích.
Takováto byla velmi úspěšná a zdařilá výprava do italských Dolomitů a rakouského Weissensee, z níž si všichni její účastníci přivezli nezapomenutelné zážitky, fotografie či další vyšlapané výškové metry. Největšími pozitivy akce bylo samozřejmě zdolání 3225m vysoké Tofany di Rozes a hlavně všeobecná spokojenost a skutečnost, že se všichni ve zdraví vrátili. Takto končí onen veliký příběh. Příběh o lásce, hrdinství, přátelství, dobrodružství a neohrožených cestovatelích, jejichž činy nechť zůstanou v paměti všech navždy, oh yeah.
 

Náhledy fotografií ze složky Dolomity 2010