Byl horký srpen 2009. Autobus svištěl dálnicí z italského Bracciana na sever do země české. Hvězdy pomalu začaly ustupovat, když se na východě ukázala linie horizontu. Oranžové paprsky jitřního slunce pobrázdily italskou krajinu dlouhými stíny. Frodo sledoval ospalým zrakem přes okno autobusu, jak se sluneční koule zvolna vytáčí spod země, než se ukáže celá. Netrpělivě očekával, až se za oknem objeví první hory.
Konečně je to tu – Villach – rakouské město v podhůří Alp, těsně za hranicemi s Itálií. Po té, co se Frodo rozloučil s autobusem a octl se na neznámě půdě, vydal se směrem, kde očekával centrum města a nádraží. Cestou přemýšlel o spoustě otázek typu „Co tady děláš? Kam se to zas řítíš? Co jsou to za nápady pouštět se sám kdovíkam?“, na které s úsměvem navazoval obvyklým konstatováním „Ty jsi blázen. To zas bude fiasko...“. V této zemi se Frodo „dorozumíval“ podivným jazykem germánského původu, jemuž vůbec nerozuměl. Asi 50 metrů před nádražím si Frodo zadarmo pořídil mapu. pomocí níž zamýšlel zjístit, kudy se dostane na nádraží. Tuto hádanku brilantně rozluštil ještě dřív, něž mapu rozložil, a stalo se tak v místě záhybu ulice. Nadšený jednoduchou perfekcí světa odvážně vkročil do nádražní budovy, pořídil si jízdenku, koupil si housky, zavolal domů a snad hodinu rozjímal na lavičce. Potom nastoupil do vlaku, který směřoval do nějakého města na „B“ někde na východě. Jenže tenkrát Frodo jel někam jinam.
Za okny se míhala hezká krajina, dokud vlak nezmizel v tunelu pod horami, aby se za dost dlouhou dobu vynořil na druhé straně – ve Slovinsku. V Jesenici Frodo přestoupil na místní malinký a nepěkný couráček, který jej zavezl zase o něco blíž k cíli. Bled – lázeňské městečko nad břehy přůzračných vod stejnojmenného jezera. Uprostřed vodní plochy leží malý ostrůvek s kostelíkem. Ale Frodo nemá čas na prohlížení, pomalé procházky, lákavou a osvěžující koupel, ani nepomýšlí na nocleh v místním poměrně drahém kempu. Frodo uhání kolem jezera a hledá informace, kde se ku svému překvapení dozví nepříjemnou skutečnost – autobusy do asi 20 km vzdáleného Rudno Polje už 10 let nejezdí, autobusové zastávky značené na letos koupené mapě jsou neaktuální. Frodo se však nenechal zastavit, navzdory tomu, že již bylo odpoledne a vydání se na cestu znamenalo riziko
přespaní venku v lese či neznámo kde, Frodo se vydal na cestu. Prošel asi dvě vesnice kochajíc se jejich prostým kouzlem, než se dostal na hlavnější silnici, kde stopoval. Aut vpravdě v těchto končinách nejezdilo mnoho, nicméně Frodo měl štěstí, na příklad na bývalého hokejistu Českých Budějovic (Slovince), jednoho pána, co nic neříkal, a jednoho pána, který prý nevěděl kam jede. Ale to už se kolem cesty rozkládal samý les a nad špičkami smrků čněly skalnaté vrcholky.
Cesta stoupala nejdřív lesem poměrně strmě až Froda vyvedla do jakéhosi malého údolí vystlaného jemnou trávou a obklopeného hradbou bílých skal. Frodo vystoupal z jejich úchvatného sevření do malého sedla, odkud pokračoval po vrstevnici směrem k Vodnikově domu. Za tímto názvem se skrývá pěkná chata, místo plánovaného prvního
noclehu. Úzky chodníček se vinul nad zeleným údolím a jako stuha lemoval horu. Nebe se pomalu začalo zahalovat do temnější modře, měsíc už zvěstoval blížící se noc. Tu se na stezce objeviila něčí postava. Aniž by se Frodo na něco ptal, dozvěděl se, že na Vodnikově domě je prý plno, což se pozná tak, že nějaká německá rodinka byla nucena sestoupat až do údolí a uvelebit se na noc v menší chatrči. Frodo o tom všem lehce přemýšlel, ale spíše doufal, že se mu podaří přespat na plánovaném místě, alternativu sestupu si vůbec nechtěl připustit. Po několika krocích se Frodovi naskytl úchvatný pohled na Triglav – hlavní cíl jeho pouti. Stál tam jakoby bílý pod gránátovou oblohou. Bylo 8 hodin večer. Na Vodníkův dom okupovaný rozdováděným
dětským táborem to už bylo jen co by kamenem dohodil. Frodo si lehl na hromadu
dek na posteli v malém, lehce zatuchlém pokojíčku. Hřejivé světlo žárovky spolu s trochou mírně tuhé klobásy a chlebem s paštikou jej před spaním naplňovaly blaženým pocitem, jež byl vzmáhán především tím, jak si Frodo zul
boty.
I nastalo ráno, den druhý. Frodo otevřel oči plný očekávání. Okamžitě šel k oknu aby nad skalnatou stěnou, jež z téhle strany chaty zabírala téměř celý zorný úhel, spatřil kousek nebe. Bylo modré. Dnes cesta vede na Triglav. Podmínky jsou výborné a v sedm hodin Frodo opět kráčí po stezce. V raním tichu se ozývají jen jeho kroky a taky zvuk jak kouše do jablka. Již po chvilce cesta začala strmě stoupat z jakéhosi sedla. Na konci této pasáže stojí Dom Planika, kde si Frodo zakoupil pěkný pohled. Odtud při pohledu na Triglav vidíme především velkou skalnatou stěnu. Můžeme také rozlišit tzv. Malý Triglav, přes který vede cesta na samotný pravý vrchol. Frodovo nadšení bylo příliš velké, než aby se dlouho zdržoval. Rychle vyrazil dál směrem k hoře až se ocitl na skále, velmi solidně opatřené
ocelovými lany. Díky nim je výstup na horu vskutku ne příliš náročný. Frodo šplhal vzhůru, Dom Planika ležel dole úplně malinký, na vrcholu Malého Triglavu se naskytl pohled na Triglavski Dom na Kredarici ležíci v sedle mezi Triglavem a Rjavinou. Bylo krásné počasí snad zcela bez mráčků. Největším úskalím výpravy na Triglav se ukázaly davy turistů. Snad až přehnaně hustě nasázená ocelová lana zaručující bezpečí, učinily z hory při jeho velké výšce snadno dostupný vrchol pro téměř každého, takže cestou je třeba co chvíli čekat, nebo pouštět turisty, kteří jdou dolů. Jak je již hezkou tradicí téměř každé Frodovy výpravy, cíl byl opět zdárně dosažen. 2864 metrů vysoký majestátní Triglav, nejvyšší hora Slovinska, byl zdolán okolo 10 hodiny. Vrchol samozřejmě nabízí překrásné výhledy na okolní štíty, rovněž ty ležící hodně daleko. Frodo ztrávil čas na špici tradičně jejich identifikováním pomocí mapy, vycvaknul jedny turisty z Česka, kteří později vycvakli jeho. Posléze se chvíli věnoval odpočinku a klobásce. Cesta dolů vedla jinudy, než cesta nahoru, a ukázala se o něco náročnější. Dole pod skalní stěnou se rozkládala jakási kamenná, téměř rovinná pláň spalována horkým sluncem. Přesto ji o kousek dál pokrývalo široké pole sněhu. Hned za ním následoval, jak se později ukázalo, nejtěžší úsek celé třídenní cesty – sestup do sedla Luknja, jež od triglavského vrcholu dělí víc než kilometrová výšková propast. Jestli měl Frodo kdy strach, tak to bylo v těch chvílích kdy pomalu klesal tímto strmým úbočím prakticky bez
jištění. Každý krok tu zaváněl ztrátou rovnováhy či škobrtnutím a následným dlouhým pádem. Tento snad trochu přehnaný popis cesty, jak si ji Frodo pamatuje, nabírá na reálnosti hlavně vezmeme-li v úvahu narůstající únavu. Dole Frodo vše delší chvilku rozdýchával na trávě, šťastný, že je v pořádku, představa dalšího přesunu však působila téměř až hrozivě. Stejně jako pověstná triglavská severní stěna, kterou je z téhle strany dobře vidět a ukazuje horu úplně jinou než doposud. Severní tvář Triglavu padá asi kilometrovou vertikální stěnou do údolí, nad nímž kraluje její temný stín. Nakonec se Frodovi podařilo nasbírat síly a vydal se dál.
Přes Bovški Gamsovec vede cesta k dalšímu záchytnému bodu – Pogačnikově Domu. Času do večera zbývalo spousta. Frodovo srdce velmi potěšilo setkání s jedním starším pánem, jež šel samotně opačným směrem. Jejich rozhovor začal neznámý a probíhal asi takto: „Hello! Where are you from?“, „Czech Republic. And you?“, „Me too. Ahoj!“, při čemž nejkomičtěji působila zejména pasáž „Me too“. Na Gamsovci se Frodo zapsal do turistické knihy, kerou objevil ve skřínce. Dole bylo vidět Pogačnikov Dom. Okolí chaty bylo nádherné, kolem dokola obklopené zcela novými štíty – Pihavec, Bovški Gamsovec, Kríž, Stenar, Razor, Planja. Tento šedě bílý prstenec s jezírkem pod svahy Razoru, jež se nachází asi nejblíž chaty, je na jiho-západní straně přerušen a otvírá se výhledem do lesnatého údolí. Na trávě před chatou Frodo sledoval kouzelné počínání večerního slunce, jež na západě nebylo vidět, schované za horami. Jeho slábnoucí paprsky si hrály s oblaky i skalami a barvily svět do žlutě-oranžova. Na půdě Pogačnikova Domu se nachází spousta postelí, z nichž Frodo dostal přidělenou jedinou, která stála samostatně. Frodo se v ní uvelebil a poslouchal povídání českých a slovenských turistů. Nejhoršími se ukázali jako obvykle Němci, kteří remcali tak nahlas a dlouho až dostali jemně vynadáno od Čechů, což znělo trochu jako rozhodčí při tenisu „Quiet please!“. Frodo šel brzo spát, aby ráno brzo vstal.
Brzké vstávání okolo 6 hodiny ranní obnáší tiché balení se po tmě pouze při osvětlení baterky a také nechtěné probuzení ostatních. Frodo se vyplížil do chladného jitra. Venku byla tma, vzduch byl čerstvý a voňavý, na tmavě modrém nebi zářily hvězdy. Tmavé obrysy hor byly tak tiché, jakoby spaly, záhadné a trochu hrozivé. Kolem se snášel duch hlubokého tajemna. Kameny, skály a tráva vzdychaly ze spaní, zahalené závojem jen velmi zvolna ustupující noci. Frodo si rozsvítil čelovku a rázně vykročil vstříc Razoru, při němž vypadal asi jako svatojánská muška. Zde Frodo skutečně pociťoval tu nádhernou atmosferu hor – nikde nikdo, ticho, neznámo, jenom člověk a hory. Začátek stoupání byl dosti příkrý, po skále pomocí ocelových lan. V ranním šeru nebylo vůbec lehké vysledovat kudy vůbec vede cesta. Značky byly na kamenech sotva vidět. Zbytek cesty až do sedla byl dost monotónní a stále dost strmý. Celý tento úsek se táhl po velikém sutovišti. Pochod vzhůru připomínal snahu o zdolání hromady hrubého štěrku. Frodo každou chvíli ztrácel půdu pod nohama, jak se kameny sesypovaly pod jeho tíhou. Navzdory očekávání byl tedy výstup do sedla mezi Planjou a Razorem dost namáhavý. Po jeho dosažení se Frodo rozhodl nechat krosnu na místě a na vrchol pokračovat bez ní. umístil na ní kus papíru s nápisem, že se pro krosnu hned vrátí, všechny cennější věci nastrkal do kapes. Když Frodo opouštěl sedlo na východě se zaskvělo slunce a vrhlo úžasné oranžové světlo na Triglav, který se odsud zdál být velmi vzdálený. Povzbuzen tímto krásným výhledem a zbaven těžkého nákladu Frodo uháněl rychlým tempem nahoru. Cestou tam i zpět potkal několik kamzíků, kteří působili dojmem, že se na něj snaží svrhnout lavinu kamení. Vrchol nabídl překrásný pohled na široko daleko rozkládající se horský masiv ve světle vycházejícího slunce. Zbývalo zapsat se do knihy a vrátit se dolů. Dolů pro krosnu, dolů na Pogačnikov dom, pak dolů do údolí, do Jesenice, nakonec až do České Republiky. Ano, byl to den Frodova očekávaného návratu. Plán předpokládal příjezd na Ostravské nádraží Svinov okolo druhé hodiny raní. Osud ale chtěl jinak a chystal Frodovi nemilé překvapení. Frodo se těžce loučil s Pogačnikovým domem a s těžkým srdcem sestupoval přes Vrata na Aljažev dom. Cesta měla trvat 4 hodiny, Frodo ale tak velice tesknil za domovem, že tuto dosti nepříjemnou cestu zdolal za hodiny dvě. Byla to cesta vskutku nelákavá, vedoucí strmě dolů ve sluneční výhni nejprve monotonnými serpentínami po spoustě kamení, jež utíká spod nohou, později již ve stínu však ještě monotonněji zalesněným úpatím, jež klesalo k řece, či horskému potoku. Jednu kladnou stránku však Frodo shledal v krásném výhledu na tmavě šedou severní triglavskou stěnu, jež po celou dobu ční nade vším děním v údolí. Od vytouženého Aljaževa domu se Frodo svezl s jedním Rakušanem, který se vrátil ze Škrlatice a hledal něco k snědku, při čemž kuchaři v Aljaževě domu nestačili jeho požadavkům, pročež se rozhodl přemístit jinam. Konverzace byla pro Frodovu neomluvitelnou neznalost němčiny poněkud kostrbatá, co ji ovšem místy nebránilo stát se mírně zábavnou, možná lépe řečeno komickou. Froda čekal ještě jeden přestup než se dostal do Jesenice, protože Rakušan pokračoval jinudy. Naštěstí stačilo jen něco málo minut aby Frodovi zastavilo auto se slovinskou poznávací značkou, pročež se Frodo velice zaradoval, že se bude moci opět dorozumívat angličtinou, v níž byl o něco znalejší. K jeho velikému zklamání však řidičkou byla Rakušanka bydlíci a pracující ve Slovinsku, jež opět neumí anglicky téměř nic. Přesto jí byl Frodo neskonale vděčný za prokázanou službu. V Jesenici měl Frodo nečekaně až příliš mnoho času, načež s uznáním usoudil, že jeho tempo sestupu a následného automobilového přesunu bylo vskutku podivuhodné. Frodo má skrátka rád v rukávu nějaké ty časové rezervy. Tuto velikou časovou rezervu Friodo využil velmi nešetrně, když si dovolil dát si v poblízké restauraci velikou pizzu. Frodo se snažil šmakovat co nejdéle, při čemž spokojeně rozjímal o své cestě a všem co prožil a prošel a blaženě přežvýkával, aby nemusel příliš dlouho vysedávat na nádraží, které mimochodem Frodo shledal jako jedno z nejhorších v galaxii. Ovšem co Frodo neplánoval a přesto se stalo bylo, že vlak měl šílené zpoždění snad 50 minut, které se stalo příčinou toho, že Frodo odjížděl z Villachu úplně jiným vlakem, než zamýšlel. Tyto události později zapříčinily, že Frodo strávil 5 hodin na Vien Sudbahnhof a to mezi půlnocí a pátou hodinou raní. Únava mu nedovolila jít si prohlédnout město, namísto toho jen slídil po obrovské nádražní budově a hledal odkud mu tak asi ráno pojede vlak. Když zjístil pravděpodobné nástupiště odjezdu vlaku, jež se nacházelo jakoby v podzemí, šel si lehnout na tvrdou lavičku venku ke kolejím, kde byl pocelou dobu veliký klid. Ráno Frodo vyjel vlakem z Vídně a mířil si to při východu slunce přes nížiny na Moravu. Dalším překvapením byla náhradní autobusová doprava mezi poslední rakouskou zastávkou a Břeclaví. Český řidič byl šíleně rychlý a jel šílenými lesními cestami. Mimochodem Frodo byl v autobuse mimo řidiče sám, což působilo luxusně. Stará karosa doskákala do Břeclavi a uhoupaného Froda čekala asi hodinová přestávka. Tuto další časovou „rezervu“ Frodo využil na rychlou procházku městem k chátrajícímu Břeclavskému zámku. Pak už jenom rovnou do Ostravy, a odsud je to do Albrechtic co by kamenem dohodil a pak ještě 30 km. A tak Frodo dorazil opět domů, opět se vrátil z cest do svého kraje. Bylo to sice s devítihodinovým zpožděním a doma jej celé dopoledne nikdo nadšeně nevítal neboť se všichni členové rodiny nacházeli v práci nebo ve škole, Frodo také neměl čas se vyspat než dorazí jeho milovaná úplně tera nejvíc na světe přítelkyně, na kterou se úplně tera extrémně brutálně těšil, naštěstí se ale stačil alespoň umýt, což bylo jistě oceněno. Následovala spousta vypravování a večer prohlídka fotografií. Takto Frodo putoval po dalekých zemích toho léta 2009 a zažil krásné dobrodružství s Triglavem – nejvyšší horou Slovinska. Ve vzduchu číhá, o čem se dlouho šeptalo – třitisícovka. Konečně. Tak snad už příště.
Údaje o trase
Délka trasy: 26,24 km
Stoupání v úsecích: 12,35 km (47%)
Klesání v úsecích: 13,58 km (52%)
Max. výška: 2864 m.n.m. (Triglav)
Min. výška: 1036 m.n.m. (Bukovlje)
Převýšení: 1828 m
Celkem vystoupáno výškových metrů: 3138 m (sklon 25,4%)
Celkem sestoupáno výškových metrů: 3445 m (sklon 25,4%)
