Smile

Toho památného večera byl Frodo pohlcen do temné deprese. Náhle uslyšel volání divočiny, jež mu chtěla pomoci ze zármutku, a Frodo ucítil, že bude nejlepší, když se projde při světle měsíčku. Vyjel v 21:55 a v 23:00 již byl v Hrádku odkud vyrazil směrem na Filipku vybaven velmi teplým oblečením, horkým čajem, kouskem suchého chleba a čelovou baterkou značky Kilimanjaro, kterou Frodo nesmírně miloval, neboť si k ní vypěstoval téměř tak silné pouto, jako k Prstenu (zmíněného velmi teplého oblečení nakonec nebylo moc potřeba, bo noc byla poměrně teplá, Frodo se takto vybavil pouze kvůli svým dřívějším zkušenostem z Kysuckých Beskyd a Malé Fatry. Za to se mu velice hodil horký čaj, jež si vzal rovněž ze zkušenosti). Cestou na Filipku Froda značně zaujala Chata Energetiky Třinec, jemu dobře známá z dřívějších vesměs školních pobytů. Stejně jako za oněch časů chata zářila do noci příjemným elektrickým světlem hřejivé barvy, hýřila životem a hudbou, jež se rozléhala do širokého okolí. Z nějaké divné sentimentality se Frodo na pár okamžiků zastavil a koukal na tu nádheru. A kdyby se tehdy nebyl býval vydal dál, setrvával by v tom postoji dodnes. Z Hrádku to na Filipku byly asi cca 4km, a tak okolo půlnocí již byl Frodo na tom ne příliš vysokém vrcholu a blaženě přežvýkával suchý krajíc. Přišlo mu, že noc je vskutku nádherná, a že je dobře, že tam je. Sotva to dopověděl (Frodo občas mluvil sám se sebou nahlas, možná proto, aby se nebál, ale spíše se připouští, že je to způsobeno Prstenem, jež mu zatemnil zbytky rozumu), ozval se někde z korun blízkých stromů pronikavý zvuk, který jej trochu vyděsil. Mohl to být nějaký pták, ale stejně dobře to mohl být Nasgůl, proto Frodo raději sbalil svoje saky paky a pospíchal dál. Cestou malinko bloudil, neboť některé odbočky byly velice efektně maskovány, Frodo ale využil svých znalostí a zkušeností a taky přirozeného hobitího čuchu a nenechal se příliš zmást. Nu i dozrál čas, aby se Frodo ocitl v místě zvaném Gruníček – sedlo, a tak tam Frodo byl, bo už bylo na čase. A pak cesta vedla spíše nezajímavými, však dosti bahnitými a temnými místy, až se konečně po dlouhé době změnila v uzoučkou stezku, jež se začala prodírat tím nejtemnějším z hvozdů. Vysoké smrky tam stály jako sloupy tak hustě, že ani veškeré světlo měsíce nemělo nejmenší šanci prodrat se k Frodově čočkám. Ten si však svítil pod nohy svou oblíbenou čelovkou značky Kilimanjaro a cesta je oba velice bavila. Mělo to atmosféru. A kdyby něco, tak si Frodo pořád říkal, že v Morii to bylo horší. Když se opět vymanil z lesa ven, kráčel již nadále až do konce po asfaltové cestě a míjel mnoho spících domů, v nichž se život ještě dobrých pár hodin neprobudí. V tom mrtvém „městě“ Jablunkově přetrvalo jedno položivé nádraží, z kterého Frodo odcestoval nějakým terahnusným ruským rychlíkem Košice – Praha. Ve 4:00 konečně zalehl do postele aby se vydal na další pouť, a ráno tomu už bylo milion let, co byl Frodo jednou v noci na Filipce. (cca 14.5 km)