Smile

Je mnoho legend, jež po zemi krouží, jež píšou se v knihách, anebo kolujou mezi lidem v ústní formě. Některé jsou pravdive, jiné méně, některé o hrdinech, jiné o dalekých cestách či velikých příbězích, jež měnily svět. Mezi houfem bájí a pověstí jou ty, které upadají v zapomnění, nebo přetrvávají jen v paměti starců, ale taky ty, které přežijí na věky pro svou úchvatnost a poutavost. Mnozí budou pochybovat o důvěryhodnosti mnoha z nich, avšak tento příběh je pravdivý, a na světě není většího.

Onoho dne, kdy studený děšť bičoval šedý ranní svět, skupina naprostých šílenců vstala dřív, než by se slušelo. A bylo to v zemi české, v jejím severo-východním zákoutí. Od Albrechtic až po Bocanovice se jeden po druhém vzbudilo šest osob, jako by se domluvili. Jejich nepochopitelné jednání můžeme připisovat snad jejich mladému věku. Existují však svědkové, kteří to dosvědčí. Ti, jež to ráno nemohli spát a pohlédli z okna, je viděli utíkat na vlak s batohem na zádech. Další svědkové potvrzují jejich přítomnost na nádražích v Albrechticích, Českém Těšíně a Třinci, kde se podle svědectví tří potácivých bezdomovců celá podezřelá skupina sešla a věnovala se podivné konverzaci, z níž nejmenovaný svědek zaslechl slova jako: zpoždění, Tatry, prší. Jak bylo později zjíštěno, skupina, jež si říkala Kokosový kmen mířila do Vysokých Tater. Kokosový kmen se zkládá z: Basi, Kasi, Bei, Adama, Žáby a Froda. Ti, jež slyšeli některý z Frodova příběhů, jistě již tuší, že se chystá nějaká zvrácenost, a zřejmě se také diví, co jsou to za lidé, kteří se dobrovolně rozhodli pouštět s Frodem na nějakou cestu. Vězte, že tito nešťastníci, ještě nevěděli, co činí.

Po dlouhé cestě, během níž se kmen bavil hraním populární karetní hry zvané „BANG“, někdo náhle vyskočil a řekl: „Už tam budem!“. A už tam byli. Autobus z Popradu bylo skoro třeba tlačit, naštěstí si řidič včas vzpomněl, že je třeba zařadit nějakou rychlost. Znenadání se všichni ocitli ve Starém Smokovci a jejich zraku se cestou na Hrebienok naskytl pohled na veliký chumelec šedých oblaků, ve kterých čněla horní polovina pohoří.

Cesta vedla okolo Zamkovského chaty do Malé Studené doliny, na jejimž konci stojí na skále Téryho chata. Až do tohoto místa naši turisté potkávali mnoho a mnoho lidí z různých zemí, kteří neustále šmatlali sem a tam. Nikdo jakoby nedbal na tmavé mraky, jež se snášely nad údolím, až do té doby, než na jejich hlavy dopadly první dešťové kapky. A nezůstalo u toho. Druhé kapky na sebe nenechaly dlouho čekat následované třetími, a tak dále. Déšť způsobil, že se skupina pohybovala rychleji a že všichni byli poměrně dost mokří. Na Téryho chatě se každému dostalo horkého čaje, o čemž vypráví také známá písnička „...na Téryho chacie dómy po herbacie...“, které někteří čtenáři nemusejí rozumět, proto zde umísťujeme pouze tyto dvě krátké sloky.  V dalších dvou či čtyřech verších se zpívá o výstupu na Priečne sedlo. Toto, jak se později dozvěděli, nejtěžší sedlo v Tatrách, na ně chystalo nejobtížnější chvíle, jaké naši hrdinové během dvou posledních červencových dnů zažili. Více než 300 metrové převýšení bylo třeba z části zdolat pomocí řetězů a žebříčků, což bylo o to těžší, že okolo panovalo ukrutné počasí – slabý déšť, silný vítr, minimální viditelnost a k tomu pořádná zima. Zmrzlé ruce jen s těží svíraly studené kluzké řetězy. Na chvíli je prostoupila úzkost a výlet se zde náhle změnil ve skutečný boj s horami a počasím. Asi kažý si tam v hlavě alespoň na okamžik promítl možný tragický scénář. Naštěstí všichni zdárně došplhali až nahoru, odkud se jim naskytl krásný výhled do mlhy jež až po okraje naplňovala Velkou Studenou dolinu, zatímco nad jejím okrajem se vznášely mraky. Uchvácení tímto různorodým výhledem se všichni nadšeně vrhli dolů již po normální cestě směrem ke Zbojnické chatě, k níž to byla ještě pěkná štreka. Frodo velice litoval, že výprava přichází o výhledy, jež by byly jistě úchvatné, však srdce všech byla naplněna nevýslovnou radostí zejména z toho, že jsou naživu.

Členové Kokosového kmene postupně dorazili na Zbojnickou chatu, všichni bez výjimky značně znaveni náročnou cestou. Teplo krbu ale poněkud rozehřálo atmosféru a dalo průchod také příjemným pocitům ze solidního výkonu, jež Kokosový kmen beze sporu toho dne podal. Posilnění gulášem, jemuž se nedostalo přiliš chvály, všichni s radostí svlékli ze stýraných těl mokré oblečení. Sušení kolem krbu neunikla ani většina věcí z pořádně nasáklých batohů. Nastal čas zaslouženého odpočinku kolem stolu u karet. Zatímco se hra stávala stále napínavější, dokonce po stole koloval i ešus s čajem, někoho napadlo zhasnout světlo a zábavu přerušit. Nu což, tak se šlo chrápat, no bo ráno je třeba makat.

A když ráno, tak opět pořádně brzy. Jakoby se všichni báli, že jim na zatažené obloze unikne východ slunce, vyplížili se z útulné noclehárny v 5 hodin ráno. Pravou příčinou tak krutého začátku dne bylo, že Frodo všechny vzbudil. Říkal, že je to proto, že je třeba jít, aby se všechno stihlo, ve skutečnosti však všechny vzbudil proto, že se sám vzbudil dřív a nemohl usnout a nechtěl být sám nevyspaný. Když si všichni našli svě věci v obrovské hromadě oblečení kolem krbu, posnídali a oblékli se, vytetovali si na ruku razítko, vykoukli pár krát nesměle z okna do „Mlžných hor“, jak si Tatry sami pro tento krát pojmenovali, a ze zcela nepochopitelných důvodů se rozhodli pokračovat v cestě neměnně podle plánu. V plné polní se ocitli před Zbojnickou chatou obklopení zimou. Cesta je vedla na sedlo Prielom. Když minuli sněhové pole a vystoupali asi polovinu zastihl je silný liják. Nenechali se zlomit a brzy byli všichni nahoře na hraně sedla. Pohled na druhou stranu do strmého klesání opět po řetězech nevěstil nic dobrého. Jeden za druhým klesali velmi opatrně v potocích studené vody jež smáčela skálu a byly ji veliké spousty všude, kde by člověk položil nohu či ruku. Ke všemu se na chvíli přidalo krupobití a bouře, což v kombinaci se železnými řetězy, kterých se naši dobrodruzi drželi jako klíšťata, bylo poněkud zneklidňující. Naštěstí se všichni dostali bezpečně z řetězů dolů, a ikdyž byl přechod tohoto sedla podobně dramatický, jako přechod včerejší, zdálo se, že vše dopadlo opět dobře.

Nyní se příslušníci kmene nacházeli v Zamrznutém kotli. Dole pod sebou mohli spatřit Zamrznuté pleso na samotném dně kotle. Chybělo jen málo, a mohlo zde stát také šest zmrznutých soch. Přes súťovisko a sněhové pole se dostali na místo zvané Poľský hrebeň, kde se po předlouhé době setkali s pocestným.Tento neznámý hodný člověk členy kmene ochotně vycvakl pod rozcestníkem s krásnou mlhou v pozadí. Z údolí se neustále valily další vlny mlhy. Sem tam vítr rozfoukal oblaka a odhalil kousek černé stěny Gerlachu. Vítr zde byl dosti silný a od tohoto místa se počasí začalo pomalu a jistě zlepšovat. Přesto pro značnou zimu a slabou viditelnost se nakonec nikdo nerozhodl pro výstup na Východnou Vysokou, jež měla být pro eventuální zájemce jakýmsi alternativním splněním tužeb po dosažení nějakého vrcholu. Promáčení, ale nadšení se všichni jedinci vydali dál do údolí kam je vedl chodník zpočátku opatřený pár řetězy. Odsud již cesta dostala daleko příjemnější ráz. Mírně klesala údolím, zpočátku po velikých kamenech, později skrze barevnou louku a jen místy se vyskytly strmější úseky, což velice vyhovovalo unaveným nohám. Údolí se vesele zelenalo obklopené mokrými skalami, jež se leskly ve slunečních paprscích. K velké radosti všech si nedaleko chodníku užívali sluníčka svišti v počtu asi šesti. K velikému úžasu diváků, ochotně pózovali anebo se věnovali jakýmusi svištímu boxu. Nedaleko byl spatřen také další kamzík, pták, motýl, vodopád a Sliezský Dóm.

Skupina se odtamtud vydala dál po Tatranské magistrále odkud se při pohledu dozadu skýtal hezký výhled na stále více odhalený Gerlachovský štít. Bavíc se skládáním textu písničky, jež po svém vzniku obsadila na 2 týdny první místo světových hitparád a získala Grammy, po zdlouhavém a dosti únavném finálním úseku cesty skupina dorazila opět na Hrebienok, kde pro svou únavu a také zábavu k transportu do Starého Smokovce použili koloběžky. Podepsali papír o dárcovství orgánů a skoro rychlostí světla prosvištěli na těchto málo důvěryhodných strojích až do cíle. Zde byl další důvod k radosti, když se ukázalo, že všichni, v kompletním počtu šesti lidí dorazili.