Tatry 2013
Poté co nešťastně ztroskotaly ambiciózní plány na albánské Prokletije, jež nakonec bylo nutno odložit nejméně o rok, se zdálo, že se o letošních prázdninách již žádná další akce neuskuteční. Takové pomyšlení však nedalo spát Frodovi, jež společně s Raďasem začal střádat náhradní plán, jak by se ještě dalo zbývající slunečné dny využít. Času na přípravy nebylo mnoho, taktéž ani chuti na nějaké složité organizování, a peněz jakby smet. Volba tudíž nebyla těžká ani dlouhá, a brzo bylo rozhodnuto, že si na krátko odskočíme do Vysokých Tater.
Den první
Měli jsme nakoupeno, nabaleno, a tak jsme ve středu ráno mohli vyrazit vlakem do Štrby, odkud jsme pokračovali elektrickým vláčkem na Štrbské pleso. Přestože jsme něco málo dospali ve vlakovém kupé, jež jsme celou cestu okupovali pouze pro sebe, byl nedostatek spánku poměrně znatelný a projevoval se na nás po celý první den. Naše první kroky vedly do samoobsluhy, kde jsme dokoupili pečivo a následně jsme vyrazili po žluté směrem k vodopádu Skok. Cestou jsme válčili sami se sebou a až překvapivě těžko si zvykali na naložené batohy. Tahali jsme totiž sebou vše co je potřebné k třídennímu pobytu v horách, včetně spacáků a stanu. Pro nocování na černo jsme se rozhodli jednak kvůli neochotě utrácet, jednak kvůli nějakému tomu dobrodružství. Ostatně nocování uprostřed divoké přírody patří k těm nejlepším zážitkům, jaké mohou hory poskytnout.
Po nezáživném začátku cesty skrz les jsme se dostali na hezké místečko v kosodřevině, kde nám výbornou příležitost k prvnímu delšímu odpočinku a také k opalování poskytl veliký balvan, ležící na půl ve stínu, a na půl ve slunci. Sušili jsme propocená trička a vychutnávali první svačinu, užívajíc si příjemných slunečních paprsků. Opodál již byla vidět bílá zářící strouha vodopádu Skok, kde jsme se po chvilce také ocitli. Potěšeni hezkou podívanou jsme vystoupali k Plesu nad Skokom a pak dál Mlynickou dolinou k sedlu Bystrá lávka, která ovšem tentokrát nebyla našim primárním cílem. Cesta se zvedala výš a výš, až se proměnila v prudce stoupající serpentiny. V místě, kde už byla na dohled pasáž opatřena řetězy vedoucími do sedla, jsme opustili značenou trasu a pustili jsme se vpravo po úzké pěšince směrem k Furkotskému štítu. Tento úsek cesty byl sice dost krátký, ale pro svou divokost také velmi příjemný a poprvé za celou cestu nabídl poněkud jinou atmosféru. Ocitli jsme se na plochém a prostorném místě na hřebenu, kde nás překvapilo poměrně velké množství turistů, jak na to, že sem není dovoleno chodit. V domnění, že nás čeká ještě nějakého čtvrt kilometru cesty, jsme na této plošince odložili krosny, jež jsme vyměnili za jeden malý batoh s pitím a mapou. Byli jsme ovšem velmi překvapeni, když jsme se po doslova pár metrech ocitli na vrcholu Furkotského štítu ( 2403,5 m), a tak se toto přebalování ukázalo jako zbytečné. Frodo si ještě pomýšlel na nedaleký Hrubý vrch, o nějž však Raďas nejevil velkolepý zájem a tak nakonec z tohoto druhého vrcholu sešlo. Ostatně jeden „ilegální“ vrchol na tento den stačil.
Drsné klesání sutovištěm nás přiblížilo k Vyšnému Wahlenbergovu plesu, odkud jsme již lépe upraveným chodníkem pokračovali dál do hlubin Furkotské doliny. Trvalo dlouho než nás místo balvanů začala obklopovat kosodřevina, potom les, kterým jsme nekonečně klesali až k červené značce, jež nás dovedla zpět k vytouženému Štrbskému plesu.
Zbytky sil jsme využili k návštěvě již známé samoobsluhy, kde jsme doplnili zásoby vody a cukrů. Odtud to už bylo jen pár kroků přes cestu do restaurace Furkotka, která nás upoutala pro svůj název, tak nějak tematicky ladící s dnešním dnem. Přestože jsme měli batohy plné jídla, neodolali jsme pokušení v podobě česnekačky, které bohužel nemálo sházelo na chuti i na teplotě, ale co se dalo dělat. Nyní byl čas rozhodnout, co dál. Zítra nás čeká Koprovský štít a pak nocleh u Batizovského plesa nebo v dolině Kvetnica. Jelikož u Štrbského plesa obklopeného nevkusnými hotely se nám nocovat příliš nechce, odhodláváme se k pochodu k Popradskému plesu, případně dál, kde budeme hledat místo pro nocleh.
Pauza na Štrbském plese nám nejspíš přece jen prospěla, protože kráčíme poměrně rychle. U rozcestí volíme červenou, vrchní trasu, která je rychlejší. Jak ubíhá cesta z vrcholků hor mizí poslední sluneční paprsky a krajina nabírá mystičtější ráz. U Popradského plesa odbočujeme po modré a po asi dvě stě metrech zastavujeme v přítmí lesa. Je zřejmé, že by se nocovalo velice těžko – nerovný podklad, borůvkové keře a opravdu hustý les. Zdá se nám zbytečné spokojit se s takovým nepohodlím a tak se halíme do mikin a v kapse již máme připravené čelovky. Než jsme zase v plné polní, je skoro tma a před námi je ještě pěkný kousek cesty, než se dostaneme nad les a kosodřevinu, kde je šance najít nějaké vhodné místo ke spaní. Svižně si razíme cestu stále temnějším lesem a stále máme naději, že se nám podaří dorazit až k Velkému Hincovu plesu. Když míjíme odbočku na Rysy, již si svítíme čelovkami. Téměř beze slov proplouváme kosodřevinou a překračujeme burácející potoky. Od úst nám stoupá pára. Asi dva krát krátce zastavujeme k odpočinku. Přestože jsme unaveni a ospalí, cesta má úžasnou atmosféru. Nebe je již skrápěno milionem hvězd. Někde okolo Chaty pod Rysmi pozorujeme pohybující se světla, taktéž v lesích Mengusovské doliny se jednou něco zableskne. Většinu hvězdného nebe na západě zakrývá černá silueta Satana, těsně nad skalním horizontem na severu zase září Velký Vůz. Únava je značná a jezero stále nikde. V noci se těžko orientujeme, respektive nejsme schopni dobře odhadnout jak daleko to je k jezeru. Před Sataniou dolinkou (ale tehdy jsme nevěděli kde jsme) absolvujeme krátké výraznější stoupání doprava, na jehož konci, jsme za zlomem doufali uzřít jezero. Tato optimistická vize se však nenaplnila a tak na tomto vyvýšeném místě definitivně kapitulujeme. Každý si našel pěkné travnaté místo na spaní, která se však navzdory našim prvotním záměrům nacházela přímo u cesty. To nás ovšem v tuto chvíli nikterak netrápilo, protože v těchto místech jsme v noci žádnou návštěvu opravdu nečekali. Pro jistotu jsme si dali alespoň budík, aby nás ráno nezaskočili turisté, když budeme ještě spát. Večerní změna garderoby byla doprovázena hlasitým naříkáním, poněvadž nám byla značná zima. Zodpovědně zničeni, ale i tak v dobré náladě jsme se zakuklili do spacáků a ze všech sil se snažili usnout, což pro značnou zimu nebylo nijak jednoduché. Nutno podotknout, že při pohledu na hvězdnaté nebe se člověku ani moc nechtělo zavírat oči.
Den druhý
Ráno nás probudil budík, ačkoli jsme se dlouho báli, že ho ani nebude třeba. Usínání bylo opravdu těžké a tak jsme většinu noci spíše probděli. Zjistili jsme, že se nacházíme na jakémsi výběžku, jež ze tří stran padá dolů do údolí, kde se rozprostírají lesy Mengusovské doliny. Na obloze se poměrně hojně vyskytovaly mraky, jež vše halily to trochu ponuré šedi a chladu. Noc jsme strávili navlečeni skoro ve všem, co se navléct dalo a část z toho jsme si nechali na sobě i pro začátek dnešního pochodu. Dychtivě jsme naplnili žaludky a obtížně se sbalili. Užívali jsme si sice to ráno, ten pocit samoty a atmosféru hor, i výhled, který v noci nebyl moc zřejmý, avšak ve snaze zbavit se té zimy a zatuhlosti jsme se museli vydat dál. Cesta nás vedla na další dva ne příliš výrazné, než se začala pomalu narovnávat. Po čase jsme se ocitli uprostřed přímo kouzelné scenérie doliny jejíž konec zaplňuje vodní plocha Velkého Hincova plesa. Žlutě-zelená tráva lákala k posezení, zatímco opodál se ozýval tichý ševel Hincova potoka. Od jezera jsme si udělali odbočku mimo trasu ve snaze jaít vhodné místo pro uložení batohů. Narazili jsme na sráz, který padal k Malému Hincovu plesu. Nad srázem jsme za jeden z balvanů ukryli batohy tak, že je nebylo možné spatřit ze žádné stezky. Pouze s malým batohem s pitím a trochou jídla a již bez termooblečení, co jsme měli v noci jsme vyrazili na Vyšné Koprovské sedlo. Jak jsme stoupali, Hincovo pleso pod námi se zdálo stále větší a větší. V sedle se nám otevřel překrásný výhled do Hlinské doliny, na druhé straně jsme zase mohli dalekohledem kontrolovat, zda se někdo nepotuluje kolem našich batohů. Přibývající mračna nás nepřesvědčily k delšímu zdržení a rychle jsme pokračovali na Koprovský štít. Cesta k němu byla o trochu delší než se zprvu zdála, a také o něco málo náročnější, což nebylo nikterak na škodu a hodně to přidalo na zajímavosti. Nahoře jsme si vychutnali dosažení vrcholu (2367,3 m), výhledem jsme se však mohli kochat o dost méně, kvůli mrakům, kterých bylo v tento moment snad nejvíc za celý den. Nutno říct, že nám to nějak ani nevadilo. Rychle jsme sestoupili až k batohům a zase po stejné trase jsme opustili Hincovu kotlinu, toho času celou zalitou sluncem. Místy, kudy jsme včera procházeli po tmě, jsme se vrátili až k Popradskému plesu, kde naše kroky vedly přímo do restaurace.
Na Popradském plese jsme byli opět jako přejeti buldozerem. Moc levných jídel zde v nabídce není tak jsme si vybrali česnekačku (ještě horší než minule) a trochu hutnější strapačky, které ovšem plavaly v oleji. Kromě nekvalitního jídla nám Popradské pleso poskytlo alespoň možnost dobít mobil a umýt si zuby, což jsme ráno jaksi zapomněli. K dalšímu pochodu bylo těžké se odhodlat, ale jednou k tomu muselo dojít.
Poslední dnešní těžký úsek vedl do Sedla pod Ostrvou. Široké serpentiny, jimiž je třeba vystoupat jsme zřetelně viděli většinu dnešního dne, stejně jako včera v podvečer. Naštěstí jsme měli dost odhodlání a tento úsek jsme se dvěma zastávkami zvládli za 1:20h, což odpovídalo časovému údaji v mapě a na rozcestníku. Tato skutečnost nás lehce potěšila, neboť do té doby jsme měli s dodržováním časů poněkud problémy. Čekal nás poslední pohled na Popradské pleso, Mengusovskou dolinu a Koprovský štít a před námi už byla jen dost nezajímavá pasáž dnešní trasy po Tatranské magistrále k Batizovskému plesu. Cesta však díky povídání poměrně rychle ubíhala a k večeru jsme byli na místě. Na břehu Batizovského plesa si jako víla seděla pěkná turistka se dvěma karimatkami zahleděná do mapy či do čehosi. Trochu udiveni tím co tam tak sama může takhle večer dělat, jsme se uvelebili opodál a dali odpočinout nohám, zkoumajíc zrakem okolí ve snaze najít místo k přespání. Po chvíli se někdy od jezera vymanil chlapík a už nám bylo jasné, proč má ta holka dvě karimatky i na co tu tak čekala. Potěšilo nás, že nejsme jediní blázni, co v Tatrách spí na černo, a se sympatickou dvojicí jsme prohodili pár slov. Ukázalo se, že najít místo k ulehnutí nebute tak jednoduché jako včera. Naši přátelé vystihli jediné vhodné místo, jež bylo poblíž, a nám nezbylo než se vydat hlouběji do útrob Batizovské doliny. Krajina nás nutila jít stále dál. Skrze veliké prostranství zavalené balvany jsme si to namířili k úpatí kopečku, kde jsme viděli trávu a potok.
Naše dnešní nocležiště bylo sice odlehlé, ale o to kouzelnější. Měli jsme pocit, že se zde nemusíme obávat žádné lidské návštěvy, což nám dodávalo na pohodě. Stan jsme postavili v těsné blízkosti potoka, který již u stanu ústil v malé jezírko. Užívali jsme si toto místo, samotu, skákání přes potok a blízkost hor, hlavně pak Gerlachu, jež nám zde nabízel svou západní tvář a špičku zářící v oranžové barvě zacházejícího slunce. Když se setmělo, zatáhli jsme se ve stanu a Frodo si ještě dopřál paštiku. S chutí žvýkal asi třetí rohlík, když se venku ozvaly zřetelné kroky. Oba jsme strnuli a vykulili na sebe oči. Frodo zavřel paštiku a i s rohlíky zakopal do krosny. Zvuky byly výrazné i přes bublání potoka a návštěvník byl blízko. Na chvíli jsme zkameněli a skoro nedýchali. Potom se naše zděšené výrazy proměnily spíš v debilní úšklebky, protože se už dál na to nešlo koukat. Raďas vyndal naši jedinou zbraň v podobě zapalovače a deodorantu koupeného včera na Štrbském plese. Frodo vytasil svůj švýcarský kapesní nožík, což u nás obou vyvolalo spíš smích. Kolem stanu se stále něco ozývalo a my seděli napřímeni a napjatě po sobě koukali. Strnulé mlčení už bylo nesnesitelné a tak jsme si brzo začali povídat a mluvit nahlas o tom, co to může být, co budeme dělat, jak se zachovat. Pohrávali jsme si s myšlenkou to něco zaplašit řevem a ohněm, nebo alespoň zkusit vykouknout ven a zjistit, co to je. Nakonec vyhrála varianta ležet a nic nedělat a naši zvědavost jsme museli potlačit, což nás mrzelo nejméně příštích pár dnů, a jestli nás to ještě nepřešlo, tak nás to mrzí dodnes, neboť nás stále trápí otázka, kdo nebo co nás přišlo v noci navštívit. Za každých okolností ležet a nehýbat se, tak zněla strategie, na které jsme se usnesli. S mírně zvýšeným krevním tlakem a s myšlenkami na medvědy v hlavě jsme usnuli, přestože se venku stále něco hýbalo.
Den třetí
Ráno nebylo po návštěvnících ani stopy, a to jsme ještě chvíli před budíkem zaslechli nějaké zvuky, což ovšem mohly být také výmysly naší fantazie. Cestou od nocležiště jsme obcházeli Batizovské pleso a narazili na jiné dva spící lidi. Že by v noci kolem nás procházeli oni, se nám však zdálo z několika důvodů dost nepravděpodobné. Dorazili jsme k Tatranksé magistrále na východním konci Batizovského plesa. Odtud jsme po zhruba hodině dorazili ke Slezskému Domu. Když jsme obešli Suchý vrch, začalo se do nás opírat slunce, které věštilo nádherný den. Na Slezském Domu jsme doplnili vodu a vydali se vzhůru kolem Velického plesa, na jehož konci jsme zahnuli doprava mimo stezku, abychom se zde opět zahodili krosny. Kolem místa zvaný Večný dážď a Velického vodopádu jsme se dostali na louku zvanou Kvetnica. Stoupání nad ní nabídlo při ohlédnutí zpět krásný pohled na Granátové veže. Chodník minul Dlhé pleso a dál nemilosrdně stoupal k Polskému hřebeni. Před cílem jsme si poradili s krátkým úsekem opatřeným řetězy. Po dvou ročnících, kdy Frodo stál na tomto místě, ale nemohl se pokusit o vrchol kvůli počasí, to tentokrát vypadalo velmi, velmi slibně. Velická dolina i Kvetnica sice byly zahaleny bílými oblaky, ale byly níž než vrcholky hor i Polský hřeben. Bez dlouhého otálení jsme se vydali po žluté na Východnou Vysokou, nejvyšší bod našeho třídenního putování.
Z počátku se škrábeme po skále, místy s pomocí řetězů, a rychle nabíráme na výšce. Po čase se terén zklidní a nám se otevře výhled na Divou vežu, kolmou severní stěnu Východné Vysoké i na samotný vrchol. Pokračujeme kamenným svahem až na vrchol (2428,6 m). Zde se nacházíme v nejúchvatnějším bodě naší cesty. Výhledy jsou nepopsatelné – Velká Studená dolina, Lomnický štít a okolní vrcholy, Belianské Tatry, nádherná východní stěna Gerlachu i polské Tatry, to vše umocněno důmyslně umístěnými oblaky, jež prohlubují celý dojem. Časem, který věnujeme vrcholu, rozhodně nešetříme a užíváme si plnými doušky. O to víc je to příjemnější, že je i poměrně teplo. Pár lidí odejde, pár přijde, než se rozhodneme k návratu. Ten absolvujeme stejnou cestou až na Slezský Dom, cestou vyzvedáváme batohy. Perlička ze sestupu – klesajíc do údolí Kvetnice jsme od naproti potkali muže, který byl pravděpodobně tibetským mnichem, doprovázeným jeptiškou.
Vzhledem k výbornému času jsme se rozhodli pro bleskový sestup do Starého Smokovce se záměrem stihnout vlak již v 16:00. Sestup to byl vskutku bleskový, předběhli jsme vše, co jsme cestou potkali a na nádraží jsme byli už 15:30. K našemu velikému zklamání nám to však nebylo nic platné, neboť se ukázalo, že onen rychlík z Popradu jezdí pouze v neděli, a ono byl dnes pátek. Nu, tu se zas Frodo jednou špatně podíval na internet. Nezbývalo než ty tři hodinky nějak přečkat. V tom nám značně ulehčila místní hospůdka, kde jsme se pod přístřeškem občerstvili Kozlem, Raďas se posilnil kukuřicí a čas jsme si zkrátili žolíkem. Nu, a v 19:03 jsme nasedli do vlaku a v Popradu přestoupili do našeho oblíbeného Excelsioru. Ve společnosti mladé uprchlice z domova jsme si zahráli karty a nečekaně rychle se ocitli zpět v České Republice. A tak jsme sice dost pozdě, ale přece dorazili domů.
Náhledy fotografií ze složky Tatry 2013